Heading image

Životopis

Tomáš Jamník, uznávaný interpret klasické i soudobé hudby, je znám i jako iniciátor hudebních projektů. V jeho hře je obzvlášť oceňována důkladná znalost přednášené skladby, práce s detaily a vřelá hudební komunikace s publikem. V roce 2006 zvítězil na mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro, kde obdržel řadu dalších zvláštních cen.

"Vítězství na soutěži Pražské jaro pro mne znamenalo zlom. Věděl jsem, že od té chvíle se mohu věnovat violoncellu naplno."

Fotografie z Pražského jara

Stal se též finalistou a držitelem zvláštní ceny na soutěži Pierre Fourniere Award 2011 v Londýně. Jako sólista hostoval u významných českých i zahraničních orchestrů, mimo jiné Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, České filharmonie, Jerusalem Symphony Orchestra, Cordóba Symphony Orchestra a Philharmonia Orchestra London. Jako komorní hráč vystoupil s Magdalenou Koženou, Leif Ove Andsnesem, Ivo Kahánkem, Josefem Špačkem, Tobiasem Feldmannem, Janou Bouškovou, Pavel Haas Quartetem a Dvořákovým triem v pražském Rudolfinu, londýnských Wigmore Hall a Barbican Hall, v hamburské Elbphilharmonie, katovickém NOSPR, salcburském Mozarteu nebo japonských sálech Kitara Hall a Tokyo Metropolitan Hall.

“Při mé hře chci posluchačům zprostředkovat nejen strhující emotivní zážitek, ale také vykreslit všechny drobné detaily, které skladba obsahuje.”

Tomáš Jamník hrající pro Václava Havla

Kromě klasického repertoáru uvádí Tomáš v život i méně známé skladby, v roce 2019 premiéroval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu vlastní úpravu Dvořákova violoncellového koncertu A dur a „Narcissus“ Jana Ryanta Dřízala. Provedl také českou premiéru díla “Tales of Hemingway” amerického skladatele Michaela Daughertyho. Soudobé hudbě se věnuje šířeji, premiéroval skladby českých skladatelů Miroslava Srnky, Michala Nejtka, Slavomíra Hořínky, Marko Ivanoviće, Tomáše ‘Floex' Dvořáka nebo Ondřeje Kukala.

“Soudobá hudba pro mne znamená mnoho. Užívám si situace, kdy mohu přímo komunikovat s autorem. A třeba i trochu ovlivnit, jak bude výsledná tvář skladby vypadat.”

Tomáš Jamník a Jan Dřízal

V roce 2023 Tomáš přednesl na festivalu Pražské jaro Capriccio pro violoncello a orchestr Jana Nováka s orchestrem FOK, taktéž na několika koncertech vystoupil se Saint-Saënovým violoncellovým koncertem s českými orchestry a Slovenským rozhlasovým orchestrem. V září 2023 premiéroval na festivalu Dvořákova Praha skladbu Ďábelský rozmar, kterou pro něj a Akademii komorní hudby napsal Jiří Gemrot. Na jaře 2024 se opakovaně představí v komorním programu s Josefem Špačkem, se kterým vydal kritikou oceňované album Paths věnující se skladbám českých autorů. V rámci komorní řady FOK vystoupí s Akademií komorní hudby pod vedením Václava Lukse v Myslivečkově violoncellovém koncertu C dur.

“Koncert je pro mne sváteční událost. Miluji hrát pro publikum!”

Tomáš Jamník v Rudolfinu

Vedle kariéry violoncellisty je Tomáš nadšeným inovátorem v oboru klasické hudby. Od roku 2015 působí jako umělecký vedoucí Akademie komorní hudby, která propojuje české a německé hudební prostředí a mladým talentům poskytuje vzdělávání v oboru komorní hry a v roce 2018 se stal uměleckým ředitelem Ševčíkovy akademie, jež čerpá z metod legendárního houslisty Otakara Ševčíka. Je autorem iniciativy Vážný zájem, která propaguje myšlenku domácích koncertů a která pomohla k dnešnímu dni uspořádat stovky koncertů s účastí špičkových profesionálů i nadšených amatérů.

"Umělecké projekty mi umožňují plnit si vlastní sny. Rád pracuji s mladými talentovanými lidmi. A skrze iniciativu Vážný zájem poznávám koncertní místa, o kterých se mi ani nesnilo."

Domácí koncert Vážného zájmu

Tomáš studoval hru na violoncello v Praze u Mirko Škampy, Martina Škampy a Josefa Chuchro, pokračoval v Lipsku u Petera Brunse a na berlínské Universität der Künste u Jens Petera Maintze. Svá studia završil jako stipendista v renomované Karajanově Akademii Berlínské filharmonie. Zúčastnil se mistrovských kurzů u Heinricha Schiffa, Gustava Rivinia, Trulse Mørka, Pietera Wispelweye a Stevena Isserlise. Tomáš hraje na nástroj Lorenzo Storioni z roku 1784, laskavě zapůjčený ze soukromé sbírky pana Aleše Voverky.