Tomáš Jamník logo
čeština čeština
07.11.2013
4S

Sumo

Když jsem odcházel z hotelu na koncert, zrovna přijížděli zápasníci sumo. Nejprve jsem myslel, že se na hotelu budu cítit hned o něco bezpečněji. Pak mi ale došlo, že jsem chtěl následující ráno na pokoji cvičit stupnice…



Sály

Nejlepší na tomto turné jsou sály. Ohromné, většinou téměř vyprodané. Ten včerejší byl moc fajn, jen před vstupem na pódium jedna houslistka upozorňovala: "pozor, v první řadě sedí pán a diriguje". Opravdu tam seděl a dirigoval. A dokonce všechno zpaměti!



Srandičky

Těsně po koncertě jsem měl chuť vyfotit se s deštníkem. To jsem měl ještě na tváři úsměv. Pak mne na schodech málem roztrhaly Japonky, chtíc "signejčr".



Sushi a sashimi

Sushi je moc dobrá věc. Napadá mě, proč se vlastně po Evropě rozšířilo sushi a ne sashimi. Jeden z důvodů může být, že sushi je podáváno v pro evropana celkem přijatelné formě. Kdežto u sashimi si už člověk plně uvědomuje, že prostě jí syrové zvíře. Jeden z kolegů z orchestru si včera dal syrovou celou rybu. Ještě se hýbala. No nejsem na to pyšný, ale tento blog píšu bez cenzury.



06.11.2013
Je to on, nebo ona?

Miluju konverzace v letadle. A prozradím vám jeden trik. Pokud chcete mít při létání zvláštní výhody, začněte cvičit na violoncello. Poté, co skousnete hořký fakt, že pro violoncello musí být koupena druhá letenka, už si jen užíváte výhod. U check-inu už jsou na vás připravení a očekávají vás. Při letištní kontrole zpravidla konverzujete s ochrankou, která mezitím citlivě umisťuje nástroj i s obalem do letištního scanneru. A u vchodu do letadla máte prioritní vstup, tedy nemusíte vůbec čekat. Nejlepší moment však nastává v samotném letadle. Zpravidla dostanete osobní letušku, která vám přinese prodloužený pás pro violoncello (přeci jen, je to cvalík). A začne konverzace, stejně jako tomu bylo včera: "Je to on nebo ona?" nasadí letuška hraný vážný obličej. "Ona, jedeme na svatební cestu," přistupuji na hru a hladím violoncello po hlavě. "Ó! Bude si přát kávu nebo čaj?" pokračuje v hraném údivu. "Děkuji, není třeba, bude celou cestu spát!"

To za tu extra letenku stojí, ne?

Dnes nás čekal vnitrostátní let na jih, do Fukuoky. Když se letadlo zvedalo ze země, otevřel se neuvěřitelný výhled. Těsně nad horizontem Tokia byla linka, která oddělovala dvě sféry - tu městskou, šedivou, plnou prachu a sféru modrou, čistou jako z obrázku. Za malou chvíli se pak nad linkou vynořil pan Fuji, v celé své majestátnosti. Opravdu působivé:



Po příjezdu na hotel bylo třeba vyřešit pár záležitostí pracovních. Přesto mi zbyl čas na obligátní prohlídku teritoria. Tedy, Fukuoka! Co říkají příručky na internetu?

"Fukuoka je největší město na ostrově Kjúšú a jedno z deseti největších měst v Japonsku. Vzhledem ke své blízkosti k Asii (je blíže k Soulu nežli k Tokiu), Fukuoka byla po mnoho staletí významným přístavem. Též byla prvním terčem mongolských invazí ve 13. století. Dnes je Fukuoka dílem spojení dvou měst z roku 1889, kdy se přístavní město Hakata a dřívější hradní město Fukuoka spojily v jedno město zvané Fukuoka. Jméno Hakata nyní náleží jedné z Fukuockých centrálních částí města. V současnosti je Fukuoka v Japonsku známá jako rodiště značného množství úspěšných hudebníků a zpěváků."

No vida! A co říkám já? Fukuoka je překrásná! Nebylo třeba vyndavat hotelovou mapu a hned jsem vycítil, kde se skrývají krásné chrámy. Doslova skrývají, protože chrámy jsou zde zarostlé přímo do moderního města:



Nejhezčí moment však byl v chrámu Tochoji. Malé schodiště vedlo k předsálí, kde mohl člověk zapálit svíčku pomocí tří vonných tyčinek. Snad jsem to nepopletl a dle instrukcí jsem svíčku zapíchnul k ostatním svíčkám (obligátně jsem si u toho pro sebe vyslovil jedno přání), vonné tyčinky poté umístil do jiné nádoby. Posledním úkonem bylo nechat se ovanout kouřem z tyčinek. V této omamné vůni jsem poté přistoupil do hlavní síně, kde seděl on. Ohromný dřevěný Buddha, sedící v přítmí nad mořem svíček. Respektoval jsem zákaz focení, tedy obraz nechávám na vaší představivosti. Vyfotil jsem alespoň chrám samotný:



Pod Buddhou byl malý vchod vedoucí do chodby s obrazy. Byly to (dle mého soudu) veškeré variace na výjevy z pekla. Poslední bylo vyobrazení války na povrchu zemském. V předchozím kontextu mne zamrazilo.

Po prohlédnutí čtyř chrámových komplexů a moderního nákupního střediska Canal City jsem ještě neměl města dost a vydal se na úplný sever, abych viděl zblízka moře a Fukuoka Tower. Moře kupodivu nebylo studené a Fukuoka Tower byla "kupodivu" velmi vysoká. Výhled už byl zahalen nocí, asi nejlepší výhled byl na komplex, který byl postaven na moři a na kterém se konají svatby. Jistě hodně veselé svatby:



Tolik k Fukuoce, dobrou noc či hezký den - podle místa, kde se právě nacházíte!
05.11.2013
Proč je třetí den krizový?

Když nepočítám den příletový, už jsem v Japonsku třetí den. Ten bývá označován jako krizový. Víte někdo proč? Ani deset minut hledání na internetu mi nenapovědělo, proč zrovna třetí den je krizový. Je to z lékařského hlediska? Nebo z nějakého hlediska historicky- pravděpodobnostního?… Nicméně, dával jsem si pozor a tedy celé dopoledne raději lehce cvičil (něco jiného než Dvořáka) nebo odpočíval.

Večerní koncert v Musashinu byl až od 19:00 a tedy jsem požádal agenturu o odvoz s větším předstihem, abych si mohl město prohlédnout. I když, město… Musashino je v podstatě součástí Tokia. Takové tokijské Kladno nebo Říčany. Jen má 136 tisíc obyvatel.

Mým cílem byl park:



Místní návštěvníci vyzařovali zvláštně pozitivní energii. V parku žongloval žongléř, aniž by chtěl příspěvek do klobouku, žongloval jen tak pro radost sebe a ostatních. Vypadalo to spíš jako tanec. Stejně tak pro čistou radost hrál tento mladík:



Uvnitř parku byl malý chrám, zasvěcený bohyni Benzaiten, která vládne vodě a hudbě. Velmi tématické, vzhledem k večernímu programu. Chrám je přibližně z desátého století:



V chrámu jsem si omyl ruce džběrem, dvakrát zatleskal, poklonil se a v hlavě měl krátkou modlitbu. Tak se to prý dělá, dělaly to tak třeba i tyto ženy:



Že jsou lidé v Musashinu v pohodě dokázal i tenhle pán, který si vyšel na ulici se svým dravým přítelem:



Pak už jen zbyl čas na krátkou večeři. Zde jen musím zmínit, že vždycky žasnu, jak může skvěle chutnat samotná rýže. Dostal jsem ji jako přílohu a stejně jsem ji spořádal samotnou, jen tak.

Po příchodu do koncertní haly jsem do stal takovouto přenádhernou šatnu v japonském stylu. Celá podlaha byla pokryta tradičními tatami, ale jelikož jsem projevil přání chodit tam v koncertních botách, organizátoři ji celou dokonale pokryli takovýmto modrým igelitem:



I přes ten igelit jsem však nasál veškerou energii a dnešní koncert se - mohu s klidem říci - opravdu vydařil. Tak ještě tři a bude to komplet. Zítra na viděnou!
04.11.2013
Jeden den v Tokiu

6:30 Planý poplach, stále jsem se ještě nepřehodil na místní časové pásmo. Jsou to teprve dva dny, co jsem přistál na půdě Japonska!

9:30 Konečně správný budíček, tentokrát ten na stole, zamačkávám. Vklouznu do hotelových papučí a držím se předem vytyčeného plánu: půl hodiny ranní očista, půl hodiny snídaně, čtvrt hodiny cviků na záda, půl hodiny cviků na cello. Miluju tenhle hotelový režim a jen si říkám, kdy mě omrzí. Jsem v Japonsku potřetí, dirigent Leoš Svárovský mi včera prozradil, že on je zde po osmadvacáté. Jsou samozřejmě doby, kdy hotely úplně nesnáším a nejraději bych byl doma. Ale zrovna tenhle jsem si zamiloval. Vždy nově nachystaný složený župan, čerstvé vydání The Japan News. No a ty snídaně. S mojí ženou (která cestuje taky dost) už máme hotely rozdělené na lososové a nelososové. Vysvětlení: jde samozřejmě o přítomnost či nepřítomnost uzeného lososa. Neberte to jako zhýralost nebo rozmazlenost. Je to vždycky jedna z mála věcí, která napraví skutečnost, že cestujete kdesi mimo domov a útěchou vám jsou jen čtyři hotelové stěny. Dnes jsem si už u snídaně pročítal Dvořáka:



11:30 Taxi je zde, jedeme do Tokyo Opera City. Taxikář je nervózní, spěchá, dokonce jednou projede na červenou. Já zatím zachovávám klid. Při jízdě s Leošem probíráme Čajkovského symfonie. Říkám mu o svém zážitku z Berlínské filharmonie, kde chtěl dirigent hrát Čajkovského Patetickou symfonii úplně nepateticky, až klasicky. Toto téma nás zabaví skoro až do příjezdu k opeře.

12:00 Přicházím do šatny. Je moc pěkná, nechybí v ní vůbec nic. Předchozí den mi jen nestačila jediná připravená lahev vody a tak rovnou žádám o tři. Dostávám je za necelé tři minuty, vychlazené. S dodatkem, že samozřejmě od nyní budou tři vody připraveny na každém koncertě. Přemýšlím, jestli takový servis není už přehnaný. Ale docházím k závěru, že není. Člověk si může vybrat z tisíce povolání. A každé takové povolání může mít svůj ideál. A vypadá to, že ideál pořadatele koncertu je připravit vše tak, aby účinkující měl hlavu jen a jen pro samotnou hudbu. Perfektní.

12:50 Jdu na pódium na akustickou zkoušku. Tam je již samozřejmě připravena polohovací židle… Jestli jsem byl ohromen včerejším sálem v Matsumotu, tak tohle je vyšší liga:



Koncertní sál, který snad ani nemá strop! Trošku mě to připomínalo galaktický senát z filmu Star Wars, jen naruby. Sci-fi, jak má být. Zkoušíme tři místa ve Dvořákovi, všechna ohromně důležitá: 1) Přechod na třetí větu - když se nepovede, celá věta je v tahu (v tom špatném tahu, ne že by měla tah). 2) Přechod na houslové sólo - pokud se nevygraduje, sólo nemá sílu. 3) Začátek kódy - to je moje oblíbené místo. Pokud se totiž v taktu 421 nenasadí "in tempo" jak je psáno, tedy přibližně čtvrťová nota = 104, celý závěr je v háji. Opět v tom špatném, existují i pěkné hájky… Orchestr přijímá změny bez problému. Pokud jsem to ještě neučinil, tak nyní skláním velkou poklonu celému orchestru. Užívám si Dvořáka naplno a už jsem dostal vynadáno, že hraji se zavřenýma očima, jako kdybych se nechtěl nechat zmást ostatními. Musel jsem vysvětlit, že je to právě naopak - už dlouho se mi nestalo, že bych se mohl jen ponořit do hry a vědět, že mě nikdo nenechá na holičkách.

13:10 Předávám bedničky s CD k prodeji panu Okanovi z pořádající agentury. Jako kdyby mě někdo sledoval, hned co mu je předám, přijde další spolupracovník a bedničky bere na místo prodeje. Dostávám volné lístky pro přátele. Jako kdyby mě někdo sledoval, hned co na ně dopíšu jména, už se nesou na pokladnu. Ach, Japonsko, ty jsi bylo stvořeno pro koncerty! V rychlosti ještě sdílím fotku sálu na facebooku. Jdu do šatny se rozehrávat. Pekelně se začínám těšit a zároveň bát. Jak to dopadne dnes?

14:00 Nástup orchestru na pódium. Informace zní, že sice není vyprodáno, ale návštěva je velmi slušná - nějakých 1500 lidí tam je. Very well.

14:05 Zní první tóny Vltavy. Začíná se mi svírat žaludek. Zvyšuji tempo cvičení. Zjišťuji, že mě to moc neuklidňuje. Snižuji tempo cvičení. Zjišťuji, že nejvíc mě uklidňuje stupnice C dur. Za chvíli jdu na to…

14:20 Mr. Jamnik, you can go to the hall. Ano, jistě, mile rád. Beru do kapsy talisman, nadechnu se a vyjdu z šatny. Na pódiu probíhá krátká přestavba pódia, v zákulisí mi někým byla přistavena židle. Hřeju si ruce o tělo. Potí se mi levá ruka, nelíbí se mi to, ale nedá se s tím nic dělat, v budově je velké vlhko. Orchestr tentokrát nástroje nepřelaďuje, jsme s dirigentem pobídnuti ke vstupu do sálu. Jdu na to.

Ani nevím jak, a už sedím na pódiu. Moje zásada zní: nedívat se do publika. Potlačuji nutkání se tam podívat. S pomocí hobojistky ladím cello a doufám, že tentokrát ladění vydrží po celou dobu. Úsměv na dirigenta a - hraje se.

Když jsem byl student, pamatuji si úplně přesně na situaci při hodině s mým profesorem Škampou (mladším, Martinem). Tehdy jsem ještě Dvořáka nehrál, ale chystal se na něj. Škádlil mě: hádej, jak dlouho má orchestr předehru. Věděl jsem, že je opravdu hodně dlouhá, tipl jsem osm minut. To samozřejmě bylo k smíchu, jsou to necelé čtyři. Ale vždycky, když potom při orchestrální předehře sedím na pódiu, říkám si: nesedím tu už náhodou pět minut? Deset minut? Celou věčnost!

Nebudu popisovat, jak jsem hrál, protože by to bylo dlouhé. A navíc mě pan profesor Škampa (tentokrát starší, tedy otec Martina) naučil řešit především to, co se nepovedlo. To jsou však většinou věci, které vnímá sám interpret a které venek vůbec nemusí procházet. Mohu ale popsat pocit, který jsem po dohrání měl. Ú ž a s n ý! Po dohrání ze mě spadla veškerá nervozita a já si plně uvědomoval, že jsem právě odehrál důležitý koncert v Tokiu. A povedl se i orchestru, opravdu klobouk dolů při takovém celkovém zápřahu. Leoš též zářil nadšením. Všechna místa, o kterých jsme debatovali, se povedla na jedničku s hvězdičkou. Pak už si jen pamatuji, že mi byla podána voda a ručník na osušení. Zahrát přídavek, hluboká úklona a jsem zpátky v šatně. A jen si říkám, jestli náhodou tohle není nějaký sen. Parádní sen.

16:20 Autogramiáda!



Již převlečen, vrhám se do davu posluchačů, kteří touží po podpisech. Docela to chápu, často bývám v jejich pozici, tak si užívám pohled z druhého břehu. Jednou se mi stalo, že jsem dokonce autogram nedostal. Přišel jsem za veleváženou světoznámou houslistkou a se vší slušností ji požádal o autogram, tehdy jsem ho chtěl pro svojí ženu. Nechtěla. Neměla náladu. Vím jak mě to tehdy naštvalo. A tak jsem podepisoval a podepisoval a zdravil a konverzoval (přišlo samozřejmě několik violoncellistů) a říkal "how do you spell your name?" a "arigato"… Mimochodem, děkuji všem Japoncům, kteří mají jména jako Oka nebo Naomi a podobně. U nich velmi klesá pravděpodobnost, že se ztrapním. Jako třeba u jednoho hocha. Jmenoval se "Shun". Nerozuměl jsem mu, znělo to totiž jako "sushi". Ptám se ho ve vtipu: ty se jmenuješ sushi? A on se začal smát a řekl, že ano. Tak jsem napsal "FOR SUSHI SINCERELY…". Načež on ztuhnul a já taky, neb jsem pochopil, že jsem byl obětí vzácného japonského humoru. První vtip od Japonce za tři dny pobytu. A já na to takhle skočím a pokazím to. Naštěstí mi hlava ještě myslela a tak se ho ptám, jestli má rád sushi. Směje se a že prý ano. Tak to opravuji na "FOR SUSHI LOVER SHUN SINCERELY…". Smějeme se od plných plic. Uf, tohle bylo těsné.

16:50 V mžiku jsme sbaleni a míříme zpět na hotel. Potřebuji nutně velké jídlo. A pivo. Během jízdy probíráme s pořadateli organizační plány. Týká se to převozu kufrů do Fukuoky, tedy na úplný jih Japonska. Letadlo, kterým tam letíme, je malinké a tak budeme posílat kufry nákladním autem, po zemi. Na hotelu odkládám věci a nalehko vycházím směr restaurace. Kručení v břiše je myslím v tónině h moll.

17:30 Jím. Thajské jídlo. Zatím se bojím jíst moc sushi a podobných exotik. Naposledy před dvěma lety to způsobilo věci nemilé. Zapíjím japonským pivem. Není vůbec špatné.

18:30 Teď je nemyslitelné, abych se zas vrátil na hotel. Potřebuju si udržet psychické zdraví a tak jdu na prohlídku okolí. V telefonu mám stáhnutou šikovnou aplikaci, která na mapě ukáže zajímavosti v okolí. Vybírám zahradu Hanako Rakuen Garden a Sunshine City spolu se Sunshine Observatory 60, přiznám se, že podle počtu hvězdiček.

Už podruhé netrefuji cíl na mapě. Nebo spíš zahrada je mým očím pečlivě skryta. Na jejím místě nacházím hernu, která je ale zajímavá stejně tak. Beru tedy pohotově jeden snímek:



Vydávám se za druhým cílem, Sunshine city. Cesta k "městu sluneční záře" vede ulicí plnou záře neonové:



Sunshine city, dočítám se, je první město ve městě v Tokiu a já netuším, co to může znamenat. Nejprve tipuji nějaký skanzen, zbytky starých dřevěných stavení. Kompas mě však dovede k do nebe se drápající budově. Při pohledu na počet pater už chápu, proč to má v názvu také číslo 60. Sunshine city je ohromný komplex, který má úplně vše. Opravdu město ve městě. Pomocí mapy nacházím vstup na observatoř. Platím jen 650 jenů a vyjíždím výtahem na úplný vrcholek. A stojí to za to:



Až zde ze mě opadává koncertní napětí a přicházím na jiné myšlenky. Prohlížím si ještě krásnou výstavu manga komiksů, ale už konečně myslím na návrat na hotel a spánek. Cestou zpět zjišťuji, že se na hotel můžu dostat podzemním komplexem. Neušel jsem tedy ani jeden krok po ulici a byl jsem zpět na hotelu.

Nyní je 23:59, jdu spát. Ještě předtím si však naplánuju zítřejší ráno. Rozhodně hodina snídaně a minimálně dvě hodiny cvičení. Nejlépe v hotelovém županu. Tedy to jen to cvičení, na snídani by japonská obsluha tenhle vtip asi těžko chápala. I když kdo ví!
03.11.2013
Jak se podává ruka v Japonsku

Pááááááni! Tak že by dnes padl můj osobní rekord co se velikosti sálu týče? Tahle parádní hala má dva tisíce míst, bez pár drobných. Pamatuji si, že jsem hrál ještě ve studentských dobách s Pražským studentským orchestrem v Portugalsku, kde byla hala podobně monstrózní. Samozřejmě nemalé jsou taká síň Dvořákova a síň Smetanova. A letos jsem se podíval do Barbican hall, ale jako komorní spoluhráč. Tedy je to tak - dnes jsem určitě pokořil rekord.

Nebudu předstírat, že jsem dnes viděl něco zajímavého co se památek týče. Dnešek byl celý o koncertu. Vstával jsem v 6:00, abych stíhal vlak do města Matsumoto. Koncert byl naplánován ve 14:00, takže celé dopoledne bylo věnováno ladění formy. Ještě ve vlaku jsme též ladili detaily s dirigentem - pokud jsem to nezmínil, turné po Japonsku hraji pod taktovkou Leoše Svárovského (a za zády mám Brněnskou filharmonii). Japonští spolucestující se po nás občas ohlédli, když jsem si nahlas předzpívávali témata a představy temp.

Po příjezdu mé první kroky směřovaly do sálu. Věděl jsem, že bude velký, ale přesto mě ohromil. Na podstavci čekala krásná polohovací židle - bez ní bych nemohl na pódiu žít! Po chvíli rozehrání přišla na řadu zkouška. Sice jsme už měli jednu v Brně, ale ta byla již před měsícem, tedy toto byla zkouška nezbytná. Mým úkolem číslo jedna bylo vyzkoušet sílu cella. Mám nové cello, starý italský nástroj, půjčený speciálně na tuto cestu. Můj milovaný pan Guadagnini musel bohužel zůstat v Praze. Ptáte-li se proč, dotazy směřujte na ministerstvo kultury. Naštěstí se ukázalo, že cello nezklame a pouze na několika místech je nutné si dát vysloveně pozor co se dynamiky týče. Je to trochu otrava, ale lidé, když si kupují lístek na koncert sólisty s orchestrem, chtějí - velmi překvapivě - občas přes orchestr slyšet i sólistu!

Mimochodem, zdravím německé orchestry! Bohužel nemám takové pěkné nálepky, příště budu více připraven:



Před koncertem zbyl čas na drobný odpočinek, ustrojení, vložení kapesníku a talismanu do kapes. Na úvod se hrála Smetanova Vltava, která proplula rychleji, než by člověk čekal - a už jsem seděl na pódiu! Přiznám se, že mojí největší starostí byla pravá ruka. Po veškerém cestování bylo mé tělo mírně unavené a v Dvořákovi se musí jít téměř vždy "do plných". Naštěstí první signály bolesti přišly až ve třetí větě - a to v místě, kde to bolí skoro vždy - tedy obavy zažehnány! Zítra je koncert v Tokiu (v Tokyo Opera City) a to už očekávám, že veškerá únava odezní. Po Dvořákovi přišel na řadu přídavek. Do poslední chvíle jsem myslel, že budu hrát Bacha, Sarabande d moll, ale stále mi zněla v uších melodie ze závěru poslední věty a tedy jsem sáhl po Zpěv ptáků, katalánské píseň, proslavené Pablo Casalsem. Byla to dobrá volba, u Bacha bych musel víc přemýšlet a to mi rozhodně při jet-lagu moc nešlo.

Po koncertě jsem si užil svojí první autogramiádu. Přímo z šatny jsem byl doveden do foyer, kde už čekal pěkný zástup lidí. Podpisy mířily na plakáty, CDčka. Snažil jsem vždy napsat správně jméno, ale nevím, jestli jsem ve všech případech obstál se ctí. Hezký moment nastal, když jeden pán chtěl projevit ještě větší vděčnost, než-li tak činil svými úklony, a tak se natáhl a podal mi ruku. Bylo vidět, že moc často to nedělá, ale o to bylo milejší. Strhl však lavinu a tak všichni, kdo šli po něm, ke mně natahovali ruku, jedna paní ji dokonce vůbec nestiskla (prostě jí jenom natáhla), jiná paní mi podala ruku levou. Opravdu jsem si toho vážil, protože není nic upřímnějšího, než bezprostřední stisk ruky - od srdce.

Po autogramiádě jsem se setkal se skvělými lidmi (některé z nich jsem již znal), kteří mě pozvali na večeři:



Jsou to lidé z Matsumota, kteří dlouhodobě podporují festival Smetanova Litomyšl. Poté už jsem jen tak tak stíhal cestu na nádraží, kde mne očekávala Olga z pořádající agentury. Zde je vše pečlivě organizováno a zítra je koncert opět od 14:00, tedy bylo by nemilé, kdybych se ve vlaku začetl a dojel třeba až na Hokkaidó…

Toť pro dnešek vše. Díky, že jste dočetli až jsem.
02.11.2013
Přílet do Tokia

Konbanwa! (Dobrý večer!) Je to již potřetí, co jsem v Japonsku, ale tentokrát je to prvně, co se snažím takticky oklamat čas a tělo hned navyknout na jiné pásmo. V předchozích případech jsem měl vždy pár dní na "rozkoukání", tady se hned zítra "pálí ostrými"… Čeká mne první vystoupení turné a to v Matsumotu, které je pro mne téměř domácí půdou - již jsem zde vystupoval a město i lidé na mě působili přátelsky, jako bych je znal odjakživa. Tedy skvělé místo pro rozjezd turné!

Miluju cestování a mám několik tipů, jak si cizí města užívat co nejvíce. Tak za prvé - musí se potlačit touha vidět hned všechno. Jako kdyby měl člověk před sebou na talíři ty největší pochutiny a snažil se je naráz nacpat do pusy. Základ je nikam se nehnat a užívat si maličkosti, drobnosti. Navíc při mém povolání muzikanta je pravděpodobné, že se do Tokia ve svém životě podívám - pojďte se teď vsadit - minimálně ještě desetkrát.

Tedy po příletu jsem se vydal na čistě praktický okruh: obchod s elektronikou (abych koupil kartičku do nového foťáku) a restaurace, abych konečně snědl něco většího, než letadlovou sušenku a letadlové těstoviny. Obchod s elektronikou mne nezklamal, tam bych se pořád mohl chodit jen tak dívat. Nejde o to, jaký sortiment tam mají, téměř totožný najde člověk i v Praze. Tam jde o STYL, se kterým je obchod vedený. Třeba detail, že venku pršelo a u vchodu stál pán, který balil ve speciální baličce deštníky do igelitu, aby vevnitř nekapaly…

O kus dál vedle obchodu jsem ulovil tuto fotku, až v počítači jsem si všiml toho páru, který z divadla vychází:



Jak jsem říkal, jsem v Tokiu už potřetí. A tak jsem si myslel, že zvládnu zajít do restaurace stejně tak, jako do ní chodím v Praze nebo v Berlíně. Chyba. Nejprve jsem vůbec netrefil tu, kterou jsem chtěl. To jsem zjistil ve chvíli, kdy na můj dotaz "noodles?" zazněla odpověď "no noodles!". Zakotvil jsem omylem v japonské barbecue restauraci. Po cca pěti minutách čehosi, co se ani nedá nazvat konverzací (obě strany, já i číšník, jsme prostě jen vydávali zvuky v japonštině a angličtině), jsem ukázal na břicho, zakroužil jsem prstem a řekl co nejvíc srozumitelně "áj - ít - evrysink". Načež jako mávnutím kouzelného proutku mi na stole přistálo toto:

V posledním postřehu ze dneška se budu věnovat toaletě. Já vím, že je to otřepané, ale třeba se najde někdo, kdo o tom moc neví. Takže. Japonské toalety jsou řízené procesorem. Některá prkýnka v Tokiu jsou výkonnější, než mobilní telefon leckterého obyvatele Prahy. Takovéto chytré prkénko umí veškeré úkony, které byste od chytrého prkénka očekávali. Nicméně! Vše je jednou poprvé a mě se stalo, že zrovna nefungovalo tlačítko "stop". Tak si představte tu situaci. Sedíte tam a jste uvězněni proudem vody. Zavolat obsluhu? Nesmysl. To by mezitím vytopilo celou místnost. Tak co s tím, ha? No naštěstí mě - tedy po značně nepříjemně dlouhé době - napadlo nahmatat poslepu kabel, který vedl k elektrické zásuvce. Po odpojení jsem byl vysvobozen. Opravdu kvalitní zážitek, dokazující, že Japonsko mě může stále něčím překvapit!

Avšak aby to bylo fér, tohle bylo prvně, co něco v Japonsku opravdu nefungovalo… Tedy výjimka potvrdila pravidlo. Nu a nakonec ještě výhled z okna. Oyasuminasai! (Dobrou noc.)

01.11.2013
Intro

A je to tu. Dnes začíná mé japonské hudební dobrodružství! Důkazem budiž první pořízená fotka před malou chvílí:



Líbí se vám nový design obalu? Domácí výtvor z dílny mojí ženy, myslím, že mi přinese štěstí. Druhá možnost byla vlajka česká, ale bude stačit, když reprezentovat budu českou hudbou. Sedím na letišti v Berlíně a doufám, že jsem na nic nezapomněl. Přeci jen, měsíc na cestách jsem ještě nikdy nestrávil. Po levé ruce mám malý palubní kufřík, pro straně pravé cello a malou tašku přes rameno. Hlavní je mít u sebe pas, cello a kartáček na zuby, to ostatní se už vždycky dá nějak zařídit… No, i když, půjčit se dá i ten kartáček a cello, takže - hlavně že mám pas!

Pokud jste dočetli do toho místa, znamená to dvě věci:
1. Nějakým způsobem jste našli cestu na tento blog
2. Prvních osm vět vás neodradilo od čtení! To vypadá nadějně.

Nerad píšu o sobě, ale tentokrát se tomu asi v pár místech nevyhnu. Nejsem novinář, ani spisovatel - jsem hudebník, který se chystá cestovat a rád by se s vámi podělil o zážitky! Jelikož mám však zatím veškerou cestu PŘED sebou, chtěl bych místo využít k několika poznámkám k blogu:

- slibuji, že se pokusím psát co nejzajímavěji, nejpoutavěji, nejstručněji. Pokud se mi to ze začátku nebude dařit, promiňte mi to!
- ke zklamání některých z vás (a k potěšení těch druhých) nebudu psát smajlíky, už jen pro to, že nikdy nevím, jestli se za smajlíkem na konci věty píše nebo nepíše interpunkční znaménko. Mimochodem, já ho tam nepíšu a spousta lidí mi vytrvale tvrdí, že je to špatně.
- někdy nebudou příspěvky dávat smysl v časové ose. Bude to tím, že občas budu psát ve vlaku, kde není internet, a příspěvek odešlu později. Veškerý ostatní smysl však bude zachován.
- pokud by se vám zdálo, že píšu málo, vězte, že stejný text překládám i do angličtiny. Pokud byste se opravdu nudili, můžete číst text v češtině i angličtině a sledovat, kde končí limity mé znalosti angličtiny a kde začíná fantazie...

Více pravidel mne zatím nenapadá, ale jedno bych měl pro vás: nebojte se mi psát, co vás zajímá a tak. Alespoň budu vědět, kdy vás články baví a kdy nudí.

Tak tedy, vzhůru do nebes!